Úvodní obrázek
Shlédněte naše videa

Tábor 2016 -#2


10
prosinec
Tábor 2013 - Fantasy

Na naší táborové základně se v roce 2013 odehrála nevídaná věc. Společně s našimi táborníky jsme se přenesli do dávno zapomenutých dob elfů, skřítků, víl, kyklopů, čarodějů a dalších magických postav.

Již první den, kdy naši táborníci zatím nic netušíc vybalovali své věci, vběhl do tábora na smrt vysílen elfí bojovník se slovy varování, že on, Uldor, ta zpropadená lidská havěť, se násilím zmocnil naší nejmilovanější Elrysjar a podmaňuje si velmi rychle národ bahenních elfů, kteří do té doby měli naší korunu moci. Elrysjar, elfí koruna, se od pradávna předává mezi čtyřmi národy elfů Lesními elfy, Lučními elfy, Horskými elfy a Bahenními elfy a nyní byla odcizena Člověkem! Nebylo se tedy čemu divit, když se ihned uspořádal sněm elfích králů a královen, zastupujících elfy lesní, luční a horské. Nejdříve hořekovali nad tím, jak to mohl bahenní národ dopustit, ale když dorazili na setkání i všemocní druidové, usnesli se všichni nad tím, že je potřeba sestavit družiny z každého národa a vyslat je na záchrannou misi, aby získaly korunu zpět do rukou elfů. Ten, kterému by se povedlo korunu získat, stane se pak králem svého národa a předchozí král s královnou budou povzneseni mezi druidy.

Dalšího dne se však nejdříve musely zabezpečit osady před hrozícím nebezpečím. V této temné době není nikdy radno si zahrávat. Na doporučení našich druidů, kteří se hned dali do přemýšlení, co všechno se bude našim odvážným bojovníkům na cestě za záchranou koruny hodit, jsme nejenom posílili opevnění našich vesnic, ale také jsme se museli naučit jazyku, kterým se jistě budeme muset v neznámých končinách dorozumět. A proto jsme na seznam příprav a shánění zásob připsali také učení starodávných run a získání mapy, bez které bychom do bažin Soria, kde se Uldor usídlil, jen těžko našli cestu.

Když jsme konečně získali potřebné informace o novém písmu, o cestě, kam jdeme, a nashromáždili dostatek potravin pro cestu, přišli druidi ještě s jednou pradávnou legendou, která nám byla nesmírně užitečná. Za dávných časů žil jeden z nejmoudřejších druidů vůbec, mocný Coventus Shen, který našel svůj celoživotní cíl v zaznamenávání všeho živého, co v Elarathu žije či roste. Bohužel Coventus Shen již dlouhá léta nebyl mezi námi, a tak nám nemohl zapůjčit svůj Grimoár příšer a jiných bytostí. Věc to byla sice nesmírně užitečná, avšak její získání absolutně nesnadné. Naštěstí za pomoci našich stařešinů se nám podařilo ztracený Grimoár nalézt a nyní se nestačíme divit, co všechno nás na cestě může potkat. Jenže to nebylo jediné překvapení, které nás ten den zastihlo. Naši Druidi velmi dobře věděli, proč nás upozorňují na vylepšení opevnění. V noci se totiž naším táborem přehnala tlupa divokých a rozzuřených kyklopů, kteří nám v nestřežený moment sebrali velkou část připravených zásob. Museli jsme tedy znásobit naše úsilí, abychom na cestu mohli vyrazit co nejdříve. Zvěsti o strašlivém panování Uldora byly den ode dne horší.

Po navrácení našich zásob, přemožení kyklopů a opravě napáchaných škod se naše rada králů a královen společně s druidy usnesla na trase cesty, která měla vést přes pohoří Beleriand, jelikož obcházet tyto hory by zabralo až příliš mnoho času. Nyní zbývá splnit už jen poslední úkol a to vyslat modlitby k našim bohům a poprosit je o šťastný konec pro nás všechny.

Vyrazili jsme. Přes kruté pohoří Beleriand, kde sice cesta byla opravdu kratší, ale zato stonásobně nebezpečnější. Povedlo se nám však překonat tuto první etapu naší výpravné cesty celkem nad očekávání jen s malými ztrátami. Věděli jsme však už tehdy, že cesta rozhodně nebude tak snadná. A měli jsme pravdu. Hned vzápětí u soutěsky vedoucí z hor nás totiž dostihla tlupa krvelačných skřetů Malablur, kteří nás hnali stále kupředu, až jsme zaběhli do Temného Hvozdu, kam jsme původně rozhodně nechtěli. Naštěstí jsme zvěděli, že v Temném Hvozdu žije Valrog, napůl člověk napůl elf, který jediný zná cestu přes tajuplný les plný nestvůr. Když jsme mu konečně dali, oč žádal, zavedl nás na stezku, která vede ven z tohoto strašlivého místa. Pod rouškou noci jsme vyrazili, vyzbrojeni všemi zbraněmi a grimoárem a modlili se, aby nás neobjevilo žádné ohavné stvoření. Tak se samozřejmě nestalo. Bojovali jsme od prvního krůčku až po ten úplně poslední, ale s prvními ranními paprsky se nám podařilo z Temného Hvozdu vyváznout.

Nestačili jsme si však ani moc vydechnout po náročné noci a nástrahy pokračovaly. Ragnir, obludný netvor, který se dokáže přiblížit naprosto neslyšně, nepozorovaně unesl část naší výpravy do temného území Lisgardh. Při záchraně našich zajatých bojovníků však přišla ještě jedna rána a to Succuby. Překrásné démonky, které mohou ovládat mysl svých obětí, oblouznit jejich smysly a přimět je k naprosto oddané službě. Narazili jsme však na dobrého druida Bëora, který chová k Succubám velikou zášť a prahne po odplatě. Za jeho pomoci jsme umíchali lektvar, který dokáže svazující moc Succub přemoci. Utíkali jsme z tohoto ohavného místa plného přízraků a stínů a pomalu jsme se dostávali do území, které je nápadně cítit pachem síry a spáleniště. Naše cesta vedla dál kolem dračího doupěte. Nepodařilo se nám však vyhnout dračímu území a drak na nás zaútočil. Prchali jsme do říčky Niria v domění, že drak do vody nepůjde, ale opak byl pravdou. Pronásledoval nás až k horám Lond Daern, kam jsme mířili a chtěli se zde schovat. Naštěstí nám přispěchala na pomoc královna těchto skal, drak si díky jejímu zásahu poranil křídlo o špičatý pahorek a znemožnilo mu to schopnost létat! To mu však nezabránilo v dalším našem pronásledování. Temný a jedovatý kouř z dračích nozder oslepil některé z našich bojovníků, a tak nezbývalo, než je navádět pomocí hlasů zvířat, abychom se neprozradili a drak nás tak všechny nezničil. Nakonec se nám přece jen podařilo překonat poslední část cesty do úkrytu přeběhnutím přes most. Ten jsme ještě stačili zapálit, aby se k nám již drak nemohl dostat.

Další den ráno jsme se přesvědčili, že temné síly nemusí být spatřeny a stejně působí a páchají zlo. Hrozná kletba nás postihla. Ochrnuli nám části těl, musíme se podpírat a navzájem si pomáhat. Nezbylo nám než doufat, že brzy vyjdeme ze zakletého území a kletba pomine. Slyšeli jsme o znalém poutním elfovi Roanahovi, který zná bájné místo, kde bychom mohli zlomit naše kletby a doplnit již značné ztráty na zásobách.

Dalším nelehkým úkolem na naší pouti se nám stal souboj s vodou. Musíme dále pokračovat po řece Minoryth, kde žijí stvůry Kappa a Kirin. Snažili jsme se je obejít, jak nejlépe to šlo. Jejich naprostá nesnášenlivost s poutníky by byla zcela určitě naší zkázou. Nicméně povedlo se a my mohli pokračovat dál na naší pouti za záchranou celého elfího lidstva. Během dalšího dne jsme museli překonat dlouhou vzdálenost a dojít až k močálům Tarath. Jestli měla být i nadále naše výprava úspěšná, záleželo teď hlavně na naší rychlosti a vytrvalosti, do večera jsme se museli k močálům dostat stůj co stůj, abychom si pořádně odpočali celou noc předtím, než se pustíme do zrádných tůní a zdánlivě neviditelných jezírek a louží v močále.

 Jenže zpropadený Uldor cítil naši přítomnost, čím víc jsme se k němu přibližovali. Nastražil tedy léčku. Překvapil nás právě v tu noc, kdy jsme chtěli všichni nabrat trochu síly na závěrečnou část cesty. Vyslal na nás svou armádu ukrutných válečníků, aby nás v noci přepadli, a co víc, zaskočila nás i přítomnost jeho samého! S naší překrásnou, posvátnou a magickou Elrysjar nasazenou vysoko na čele. Byla tak blízko, ale my jsme se snažili zachránit si holý život, jelikož jejich překvapivý útok bychom jistě neodrazili. Naštěstí je naše noční hlídka spatřila přibližovat se dříve, než k nám skutečně dorazili, a i když jsme nestihli sbalit vůbec žádné zásoby, každý popadl do ruky pouze svou zbraň a jeden po druhém jsme prchali temnou stezkou z prozrazeného ochranného útočiště.

Na všech družinách se s blížícím cílem naší cesty začala podepisovat také jiná věc. Nevraživost a snaha o získání koruny hlavně pro svůj národ hnala některé bojovníky víc dopředu, než by někdy bylo zapotřebí a tak začínalo být jasné, že kromě bitvy, kterou bude třeba svést s Uldorem, bude to boj také samotných elfů o vybojování Elrysjar pro svůj elfí lid.

Hned vzápětí hrál moment překvapení v náš prospěch, když k boji došlo, jakmile jsme se aspoň v rámci možností vzpamatovali z nočního dobrodružství. V převlečení a pod zdánlivým uctíváním ohromující moci Uldora, pronikli jsme až k strážcům překrásné koruny Elrysjar. Naši udatní bojovníci našli již dávno ztracené síly a vrhli se do boje jako rozzuřená zvěř. Každý chtěl slávu a čest získat hlavně pro svůj lid. O čem jsme však neměli ani zdání, bylo to, že Uldor svými temnými kouzly pozvedl své vojsko na téměř nesmrtelné. Ač jsme bojovali velmi statečně, bez cenných rad našich druidů bychom kouzlem vylepšené vojsko nikdy neporazili. Mnoho z nás bylo v boji až skoro smrtelně zraněno. S posledním zlikvidovaným strážcem byla do našeho vlastnictví získána také koruna veškeré elfí moci. Všichni, v čele s našimi druidy, jsme se usnesli, že korunovace nového krále musí proběhnout okamžitě, hned, jak se dostaneme z dosahu Uldorových strážných. Jedině tak jsme mohli zlomit strašlivou moc Uldora a osvobodit jeho poddané. Naše snaha o znovunastolení elfiho krále a královny však byla zmařena. Stalo se to, co nikdo z nás ani ve snu nečekal. Ta člověčí špína ukryla kletbu do samotné koruny a ta při nasazení na hlavu novému králi z národa lučních elfů způsobila, že právě korunovaný král upadl v hrozných bolestech a pod tíhou kletby již nevstal. A co víc, Uldorovi špehové, číhající na tento okamžik, ve všem tom zmatku a ohromení, sebrali znovu Elrysjar a prchali s ní zpět do rukou neprávoplatného panovníka. Ten se mezitím ukryl na tajné místo, kde hodlal zůstat, dokud nebudeme poraženi jeho armádou bojovníků.

Měsíční svit, který nám darovali naši druidové při našem odchodu, nám přišel nesmírně vhod, jelikož pomocí tohoto svitu bílého měsíce se nám podařilo rozluštit tajný odkaz Coventuse Shena a tím i zajistit nový směr, kterým se za spásou máme ubírat. Když je koruna opět v držení nepřítele, mezi elfími družinami se opět rozrostla nevraživost. Všichni jsou již dlouho podrážděni únavou a nyní i prvním neúspěchem v získání samotné Elrysjar. A možná tento nový impuls i velká obratnost našich stopařů, kteří vysledovali jeho místo úkrytu před světem, bylo tím hlavním důvodem, proč se strhla velká bitva skalních, lesních a lučních elfích výpravných družin. Cesta k Uldorově úkrytu vedla jenom jedna, pěšinou mezi močály Ecthelion, což rozpoutalo vřavu o prvenství, kdo že se po této pěšině vydá. Avšak každému muselo být jasné, že pěšina nebude ponechána jen tak. Snad každý Uldorův válečník byl nasazen, aby nám rozhodně nedovolil se přiblížit k Uldorovu sídlu. Nástrahy samotné pěšiny i konečná bitva s Uldorovou armádou byly největšími událostmi v celé elfí historii. Odhodlaní bojovníci z řad lesních elfů našli samotného Uldora jako první a těm se také podařilo tohoto zlosyna přemoci. Byl to ukrutný boj a každý po něm padl vyčerpáním. Naštěstí však pro lesní národ a pro všechny zbylé národy byla kletba smyta ze všech poddaných a oslavy tak mohly začít.

Poslední den, kdy už si naše elfí družiny rozdělily ukořistěný poklad nashromážděný Uldorem, nezbývalo nic, než aby každý utratil svoje táborové platidlo v našem stále tak oblíbeném podniku FLO-CHRO lichva s. r. o. a přivézt si nějaký ten dárek z tábora na památku.